Návštěva u doktorky aneb "Vemte děti do Mekáče"

6. listopadu 2006 v 15:36 | Chachina |  Rodina
Na dnešní den jsme měli plánovanou prohlídku v 8. měsíci. Protože máme doktorku až na Jižním Městě a objednáni jsme byli na 11:30 hod., vzali jsme si s sebou i papáníčko s tím, že pak zajdeme do Centra Chodov a tam se nabaštíme. Adík chtěl být, jako správný bráška, u toho, co kdyby paní doktorka na Káju vytáhla injekci nebo něco ještě horšího! Zkrátka to chtěl mít pod kontrolou.
Přijeli jsme tam přesně na minutu, vypadalo to nadějně (přece jen už má holčička ty hodiny tak nějak "v hlavě" a ví přesně, že 11:30 hod. je její obědvací hodina), Karinka se na sestřičku nasmívala, až se "hory zelenaly" a sledovala, jak otvírá šuplík, co kdyby tam bylo něco zajímavého - třeba něco k jídlu ;-) Když jsem jí pak posadila na váhu, tak to ještě šlo, ale když přišlo na měření, přestala to být legrace. Karince se vážně nelíbilo, že si musela lehnout a ještě k tomu jí tahali za nohu! (mimochodem - máme 8,90 kg a 71 cm) Vrchol ovšem přišel, když jí paní doktorka chtěla poslechnout. Nejenže jí nedala stetoskop, ale ještě jí s tím studeným divným kolečkem začala jezdit po hrudníčku. V tu chvíli jí to fakt přestalo bavit a začala celé ordinaci předvádět, jak vysoké tóny dokáže z toho svého hrdélka vyloudit. Paní doktorka byla velmi překvapená, tohle ještě u naší holčičky nezažila (naše slečna se totiž ve společnosti chová poměrně reprezentativně, zlobí jenom doma :-). Pak ještě následovala zkouška sluchu, to bylo taky zajímavé, protože Karince bylo úplně jedno, jestli jí někdo píská kačenkou za zády, když na zdi cvakaly hodiny a na druhé straně svítil monitor :-) Nakonec se zadařilo a konečně jsme mohli vyrazit na oběd.
A tady právě začala nejzajímavější etapa celého dne. Kája začala být protivná už po cestě, jen co jsme našli místo, začala vylézat z kočárku, takže jsem se domluvila s Ádou, že nejdřív nakrmím jí a pak mu skočím pro jeho oblíbený Happy Meal do McDonalda. Že máme při obědě, který obsahuje mrkvičku, všechno oranžové, to už jsem si zvykla, takže mě to nechalo chladnou. Ovšem, když jsem potom přinesla jídlo synkovi a ten první, co udělal, vylil pití na tác a na židli, to už jsem měla jaksi potřebu okomentovat. To jsem ovšem ještě netušila, že v příští vteřině udělám osudnou chybu a vezmu si stoupající si (v kočárku) holčičku na klín. Nezaváhala ani na minutku a okamžitě ručičkou sejmula latté, které jsem si k "obědu" koupila já a kafe bylo v tu ránu úplně všude - na tácu, na stole, pod stolem.. a hlavně na mně. Karinku to náramně pobavilo a mládež od vedlejšího stolu evidentně čekala, "co s tím jako ta matka bude dělat". No, matka vytahala asi 15 navlhčených ubrousků a celou tu pohromu tím poměrně v rekordním čase sklidila ze světa, za což jí bylo odměnou "hezkýý" od vedlejšího stolu… A pak jsem zaslechla ještě něco v tom smyslu, že mít dvě děti asi nebude jen tak :-)
(Pořád si ještě myslím, že dvě děti jsou celkem v pohodě, spíš obdivuju ty maminy, co si troufnou třeba na 4.. a více).
Zlatý hřeb naší návštěvy "Mekáče" nastal, když jsem šla vynést odpadky. V jedné ruce jsem měla kelímek s pitím a synkovu bundu, v druhé ruce tác s odpadem a golfky jsem tak nějak tlačila břichem. Jenže on člověk tenhle kočár přece jen břichem tak úplně přesně nenasměruje do zatáčky, takže jsem si pomáhala nohou.. a jak jsem se tak snažila ho odklonit a sypat přitom odpad do koše (výborně šel z tácu především ten rozlitým pitím přisáklý papír, co v těchto typech restaurací na tácy běžně dávají), pochopitelně mi do toho opravdu hlubokého koše spadl i ten tác. A nebyla bych to já, abych ho nechtěla vylovit (jsem přece slušně vychovaná holka a ten nápis na koši - NEVHAZUJTE TÁCY - je všeříkající). Pro tác jsem tedy sáhla a .. zpátky vyndala ruku celou od kečupu (ještěže máme ty ubrousky pořád s sebou!) Musím říct, že tohle už mi přišlo vážně k smíchu, což asi ti nezasvěcení lidé kolem, prostě nemohli pochopit :-)
No, už se těším na další výpravu k doktorce!
PS: Umíte si jistě představit, jak příjemné je v zimě cestovat s mokrými kalhotami přicucnutými na nohu od kolene až k .. ehm… pozadí :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 - J - - J - | 6. listopadu 2006 v 17:56 | Reagovat

Hu, to tedy byla výprava přímo "velrybářská" :o)

Napadá mě, že jako správný rytíř bez bázně a hany bych příště (tedy v lednu na 10-ti měsíční prohlídku) měl vzít tíhu tohoto úkolu na sebe. Nicméně poučen krizovým vývojem hodlám "mekáč", jakož i jiná obdobná zařízení, objet širokým obloukem ... nebo tam alespoň ignorovat cedule o nakládání s použitými tácy :o)))

2 Monika Monika | 6. listopadu 2006 v 21:37 | Reagovat

Jo, tak tomu říkám super den!!!!

Přestože jsem skálopevně přesvědčena, že Peťula bude moje první a poslední dítko, říkala jsem si dopoledne při čtení článku Nová hra, že je docela fajn, když má člověk dítka dvě a ne příliš rychle za sebou, že si spolu tak pěkně vyhrajou.

Ale tahle dnešní příhoda mě jen utvrdila v přesvědčení, že jedno bohatě stačí, pokud člověk nechce skončit v blázinci ;-)

Takže smekám, já bych měla nervy na dranc, a gratuluji k oběma krásným a šikovným dětičkám :o)

3 Sargo Sargo | 6. listopadu 2006 v 21:56 | Reagovat

/Sargo se dobře baví, dokud může :-D

4 LittleKey LittleKey | 7. listopadu 2006 v 8:14 | Reagovat

Hmm, skálopevně přesvědčena.... Silná slova, velmi silná slova. Ale ještě jsem tady já a já chci ještě jednoho raubíře(ku).

5 Monika Monika | 7. listopadu 2006 v 10:34 | Reagovat

Hmmm, tak to bys musel zůstat doma ty... ale pokud si dobře pamatuji, sám jsi prohlásil, že bys to neustál ;-)

Kdo nezažil, nepochopí...

6 Chachina Chachina | 7. listopadu 2006 v 11:36 | Reagovat

Monika: Pamatuju si, že ještě, když byly synkovi asi tak dva roky, tak jsem si říkala, že jedno dítko stačí, byl skutečně k neutahání, přes den od půl roka nezavřel oko a později ani pusinku.. Ale pak "to" na mě jednoho dne přišlo a dospěla jsem k závěru (a nejen já :-)), že být jedináček není tak úplně ono (já byla jedináček do 10ti let, Jaroušek (-J-) jedináček je), tak to dopadlo tak, jak dopadlo. A ačkoliv toho mám někdy vážně až nad hlavu, tak mám i myšlenky, že mít větší byt, klidně půjdu do třetího :-))) (jejda, tohle by asi Jára neměl číst :-))

Děti sice někdy zlobí, ale když potom řeknou to - maminko, já tě mám tak rád.. tak člověk okamžitě na všechno zlobení zapomene..

7 Chachina Chachina | 7. listopadu 2006 v 11:37 | Reagovat

Na druhou stranu - ono se to chlapům mluví, když nejsou s těmi dětmi od rána do večera, že :-))))

8 LittleKey LittleKey | 7. listopadu 2006 v 12:48 | Reagovat

Fyzicky ne, ale myslím na něj kudy chodím.

9 Chachina Chachina | 7. listopadu 2006 v 13:13 | Reagovat

To je sice velmi krásné a chvályhodné a tak..... ale plenky to nepřebalí :-)

(nevypadá to tak, ale jinak samozřejmě nezastupitelnou roli muže v životě potomka nijak nezpochybňuji)

10 jm jm | Web | 8. listopadu 2006 v 8:17 | Reagovat

Koukám, že petrklíčkové s oblibou vedou manželské debaty na blogách...:-))) Je to velice pěkné - jen tak dál!:-)

11 Sargo Sargo | 8. listopadu 2006 v 16:50 | Reagovat

"Jedináčci jsou hrozná věc," praví Sargo přesvědčeně, byť dnem i nocí přemýšlí, jestli by to třeba Jášulka neocenil... :-D

12 Chachina Chachina | 9. listopadu 2006 v 20:50 | Reagovat

Věřím, že prvních pár let  ocenil (všechno by bylo JENOM jeho) :-) Ale později by vám to určitě minimálně jednou předhodil, že je sám a chce sourozence (mluvím z vlastní zkušenosti :-))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama