Pojednání o dělbě práce

16. října 2006 v 21:41 | - J - |  Postřehy nevážné
K napsání tohoto článku mě inspirovala situace, jíž jsem byl náhodně svědkem tento víkend při pobytu na chalupě.
Určitě to už každý z vás alespoň někdy zažil, ti šťastnější jen jako diváci, ti méně šťastní jako aktéři. Něco jste si objednali (něco těžkého - nábytek, stavební materiál ...), přijel náklaďák a bylo potřeba náklad složit. A právě v tu chvíli ve většině případů někdo, obvykle otec rodiny nebo ten fyzicky nejsilnější, sám sebe deleguje na dílovedoucího a rozdělí úkoly. Až potud všechno v pořádku, někdo to organizovat musí, aby nebyl zmatek, nikdo nepřišel k úrazu, prostě aby to "vodsejpalo". Jenže kámen úrazu je právě v tom rozdělení úkolů. Organizátor na sebe obvykle obětavě vezme nejzodpovědnější a zdánlivě nejtěžší úlohu - vylézt na korbu a celý náklad postupně přisunout k jejímu okraji tak, aby ho ti zbývající nezodpovědní a slabí dole zústavší mohli pohodlně odnášet.
Teď trochu fyzikálních pouček a počítání - ten zodpovědný "dříč" na korbě vykoná práci úměrnou přesunutí celé váhy nákladu o polovinu délky korby, zatímco ti poskoci dole vykonají dohromady práci úměrnou přesunutí celé váhy nákladu do sklepa, kůlny, dílny, rohu dvorku či jiného předem daného skladovacího prostoru. Je tedy jasné, že spravedlnost této dělby práce (tedy nejvíce práce by měl vykonat ten fyzicky nejsilnější, neboť k tomu má nejlepší dispozice) závisí na poměru vzdálenosti skladovacího prostoru od náklaďáku k délce jeho korby a počtu odnášejících nevolníků. Je-li vzdálenost skladiště od vozu stejná jako délka korby, pak je potřeba dvou odnášečů, aby všichni tři zúčastnění vykonali stejnou práci. V praxi je sklad obvykle mnohem vzdálenější, zatímco v průměrné rodině zbudou na odnášení právě ti dva, maximálně tři nosiči, z čehož plyne, že ten chytrák na korbě si sám pro sebe takto přidělí nejmenší díl práce.
Pokud se v tom někdo ztratil, zkusím to ještě jednou a tentokrát česky. Hanba by mě fackovala, kdybych dvacet pytlů cementu popotáhl po hladké a téměř vodorovné korbě náklaďáku o mizerné dva-tři metry a díval se na to, jak s nimi pak někdo daleko slabší klopýtá dvacet metrů daleko po nerovném dvoře, neřku-li po schodech nebo do kopce.
Pokud stále někdo nepochopil, kam tímto článkem mířím, určitě to pochopí z poslední věty : Styď se, chlape na korbě !!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jm jm | Web | 23. října 2006 v 21:28 | Reagovat

Zajímavé - žádné sundavání z korby si nepamatuju, takže zákonitost nemohu potvrdit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama